Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 6.5.
Radoslav
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Pan Vávra
Autor: Marek Černý (Občasný) - publikováno 8.3.2006 (22:24:56)

Pan Vávra upíjel desítku a sledoval televizní zprávy. Při vracení láhve zpět na  konferenční stolek hlasitě zanaříkalo staré křeslo, nelíbilo se mu asi Vávrovo nahýbání se. Sténání starého nábytku si povšimlo morče, které začalo z vedlejší místnosti intenzivně pištět, dožaduje se tak vody, kterou postrádalo už druhý den. Vávra i přes protest křesla vztekle vstal a zavřel dveře, protože z těch zpráv přeci chtěl něco mít. Ačkoli bydlel sám, často hlasitě zprávy komentoval, jako právě teď šot o předvolební kampani dvou nejsilnějších stran.

Pan Vávra byl sám od smrti své maminky, již osm let. Tenkrát bylo všechno jinak. Maminka pana Vávru dobře vychovala a vychovávala ho pořád i když už byl vlastně dobře vychovaný.

Pan Vávra žil s maminkou a nikdy neměl žádný „vážný poměr“ s jinou ženou. Maminka vždycky říkala: “Mirku, vážný poměr musíš hodně dobře zvážit a nahlídnout na něj ze všech stran, to je vážná věc. A pan Vávra vážil všechny (dvě) ženy velice pečlivě. Nakonec, nebyl na tak důležité rozhodování sám. Byli dva. On a jeho maminka.

Proto seděl doma sám, v křesle po mamince a koukal na „reportáž“ o nejtěžším českém králíkovi. Vlastně tak úplně sám nebyl. Měl morče. O něj se ale musel pořád jenom starat. Zrovna teď musí zase pištět! Pan Vávra rozmrzele vstal a dolil morčeti vodu do napáječky.

Zatímco morče hltavě pilo, pan Vávra pokračoval v pozorování zpráv, už sportovních. To on opravdu rád. Vždycky byl nadšeným pasivním sportovcem. Když byl ještě malý, měl dokonce hrát fotbal, avšak maminka si to nakonec rozmyslela. Mireček Vávra se totiž při míčovém zápolení vždy zpotil. A navíc ti druzí kluci byli tak sprostí!

Ale zpět. V současné době byl pan Vávra váženým úředníkem(byl si toho dobře vědom) v jedné pobočce jedné banky. Jeho život měl jasná a pevná pravidla, která skálopevně a svědomitě dodržoval. Tento Vávrův stereotyp se mimo jiné vyznačoval například každodenním hodinovým odpočinkovým popracovním spánkem nebo stravovacími zvyklostmi  realizovanými vždy v jedné ze tří restaurací(měnil je dle právě obsluhujícího personálu, protože pan Vávra rozhodně nebyl zvědavý na kdekoho). Pravidelně si také dopřával těch pár piveček – ve středu, sobotu a někdy i v neděli. Vše ostatní bylo obdobné, tedy stejné úkony ve stejný čas, konané se stále stejnou jistotou. A pan Vávra byl rád. Nic by neměnil. Jen to morče. Už ho měl pátý rok a tak se těšil, že konečně umře. Pan Vávra moc dobře věděl jakou životnost morčata mají. Zjistil si to na netu hned  ten den, co ho dostal od kolegů v práci. Takovej debilní nápad! Ale pan Vávra byl slušně vychovaný, odmítnout dárek nemohl. Kdyby nebyl pan Vávra tak hodný, jistě by už to morče dávno zabil. Často litoval, že zrovna on vlastní tak dobré srdce. Díky jeho dobrotě se musel nechat tím nenasytným morčetem strašně omezovat. Každých čtrnáct dní tomu hnusnýmu smraďochovi musel měnit piliny plné hovínek. Jednou se pan Vávra odhodlal být bezohledný a nedal svému trýzniteli tři dny vodu. Čtvrtý den se však v panu Vávrovi opět zákeřně probudilo svědomí, takže zvíře přežilo.

Ale dost už morčete. Panu Vávrovi se stalo jednoho dne něco daleko více nečekaného, strašlivého a konečně taky zajímavějšího než jsou starosti s morčetem. To co bude níže popsáno,  není ale nic příjemného, proto raději zvažte další pokračování ve čtení tohoto krátkého příběhu.

Ten den byla krásná květnová neděle. Pan Vávra usoudil, že by mohl ohromit své okolí projížďkou na novém kole. Ano, maminka by se určitě nezlobila, vždyť si koupil i cyklistickou helmu a dres. V plné zbroji prohlížeje se v zrcadle, měl pan Vávra velice dobrý pocit. Představoval si závistné pohledy sousedů, představoval si svalnaté nohy a ještě mužnější tělo než vlastnil doposud.  Hvízdající pan Vávra svižně sestupoval po schodech ke sklepu pro kolo, netuše příští okamžiky. Jakmile otevřel dveře od sklepa, vyřítili se proti němu dvě kočky, jejichž cílem nebyl pan Vávra, ale pootevřené dveře. Jen jedna však svého cíle dosáhla. Asi ani pan Vávra sám nevěděl proč náhle do druhé prchající kočky kopnul. Zřejmě leknutím.Atakoval ji tak šikovně, že ji zabránil v útěku. Ňák se mu to zalíbilo, nebo co. Rychle zavřel dveře, rozsvítil a koukal na díru ve dveřích jeho sklepa – tam ta kočka zmizela. Svině.Vávru popadl vztek. Svině! Musel jsem tě nakopnout  svejma novejma botama na kolo! Podíval se na botu, nic s ní nebylo, ale Vávru to ani trochu neobměkčilo. Cítil podivné vzrušení, úplně jiné, než když onanoval(to dělal také pravidelně). Vrátil se zpět na schodiště, zkontrolovat, zda tam nikdo není. Napjatě poslouchal a v přemýšlel jak se tý zasraný kočce ještě pomstí. Na chodbě nikdo jiný nebyl, pan Vávra tedy jistým krokem vešel do sklepa a zavřel za sebou – nenechá ji přeci jen tak utéct. Pomalu otevřel dveře svého sklepa, kočka byla až vzadu, krčila se v rohu za novým kolem pana Vávry. Líp se schovat nemohla, protože pan Vávra moc věcí ve sklepě neshromaždoval. Pan Vávra za sebou zavřel i tyto dveře a stoupl si před díru, kterou se sem nebohá kočka protáhla. Tak svině, prohodil polohlasně pan Vávra, teď něco zkusíme. Kočka  zamňoukala a nespouštěla z pana Vávry oči.

Pan Vávra se bál kočku nakopnut znova – teď už se může bránit, myslel si. Rozhlídl se po malé místnosti. Po pravé ruce stál regál, který kdysi pan Vávra ukradl paní Sedláčkové, když nechala svůj sklep odemčený. A nakonec proč ne? Má si ho taky zamykat, krade se všude. Na regálu ležela  sada klíčů, plechovka s hřebíky, šrouby a matičkami,  kladivo, pumpička na kolo a staré rádio. Vše bylo pokryto silnou vrstvou prachu, pan Vávra  moc často do sklepa nechodil. Kočky se nechtěl dotknout vlastní rukou, štítil se a bál škrábnutí nebo snad i kousnutí. Pomalu vzal do ruky kladivo a udělal malý krok ke kočce. Ta se zatím ani nepohnula. Najednou to panu Vávrovi došlo. Vzduchovka! Mám přece vzduchovku! Vrátil kladivo na regál a pomalu se pod něj shýbl – byla tam, pod hnusným nánosem špíny a pavučin. Jinak čistotnému panu Vávrovi to však bylo jedno. Starou Slávii očistil dlaní a sáhl do plechovky mezi šrouby, matičky a hřebíky, nenašel tam však žádný brok. Do prdele! Vždyť jsem si sem zbytek uschovával! Pan Vávra si to dobře pamatoval! Opatrně vysypal všechny ty šrouby, hřebíky, podložky a matičky (nechtěl vyplašit kočku) na regál a pátral po diabolkách. Jo! Tři! Pan Vávra nabil. Byl nesmírně vzrušený, cítil se jako lovec. Cítil se jako opravdovej chlap. Zaplatíš mi ty svině za všechny to roky odříkání, kvůli tomu hnusnýmu morčeti. Pan Vávra zamířil. Kočka se na něj pořád dívala. Jako kdyby chtěla říct: „No to si děláš srandu, ne?“ Pan Vávra pořád mířil, musel dávat pozor na dráty u nového kola, ta pitomá kočka tam tak blbě sedí! Pan Vávra sklopil vzduchovku. Přemýšlel. Za to morče ta pitomá kočka nemůže. Ale chtěla mi zničit nový boty. Chovám se jak debil, přiznal si. Chvíli stál a pozoroval ji. Usilovně si namáhal hlavu – co vlastně ta kočka ještě všechno mohla způsobit? Třeba se tu mohla někde vysrat, smrdí to tady. Může mít ňákou nemoc, v baráku bydlej děti, může je nakazit, kdyby je poškrábala… To už je lepší, dělá vlastně dobrou věc. Chrání ostatní. Opět namířil. Kočka na něj upřeně koukala. Muškou vzduchovky sledoval přímo střed její hlavy. Nechtěl ji trefit do oka, není přeci žádnej sadistickej hazl. Adrenalin v jeho krvi dělal divy. Už málem vystřelil, ale zapomněl na pojistku. Zato si vzpomněl na maminku. Tohle se nikdy nedoví. Na nebe přeci nevěří, nemůže ho sledovat. Pan Vávra opět sklopil zbraň. Zase se ho začal zmocňovat vztek. Ani s jednou z těch dvou krav se nevyspal, kvůli ní! Do prdele! Tohle mi teda nepřekazíš! Zacílil a vystřelil. Kočka udělala jakýsi přemet nazad a jako smyslů zbavená běhala po místnosti, narážeje do stěn. Chtěla pryč dírou, kterou do pasti vlezla, ale pan Vávra opět duchaplně kopl. Byl z toho celej vykulenej, takhle si to nepředstavoval. Rychle nabíjel. Kočka teď za novým kolem pana Vávry kýchala, jako by se tak snažila zbavit svého zranění. Pan Vávra to chtěl rychle ukončit, kvapně namířil a střelil.

Další trefa. Tentokrát kočka zaklonila hlavu a šouraje přední nohy o zem, točila se jako zběsilá. Na studené podlaze se začaly objevovat krvavé čmouhy. Kočka je rozmazávala svým tělem. To se panu Vávrovy nelíbilo. Celá tahle scenérie byla děsivá. Ta blbá kočka snad nechcípne. Pan Vávra měl znovu nabito. Posední brok. Nemohl dobře zacílit, terč sebou zmítal sem a tam. Pan Vávra proto nemířil a hlaveň přiblížil až skoro ke kočičí hlavě. Vystřelil. Kočka sebou začla zmítat ještě víc a krev z čumáku už byla i na stěnách, na novém kole, na kradeném regálu, na nových botách pana Vávry a dokonce i na obnažených lýtkách pana Vávry. Fuj! Do prdele! Panu Vávrovi se chtělo zvracet. Vydržel to. Neměl už náboje. Co měl sakra dělat teď? Dělá rámus, kráva blbá!Rozhlídl se zmateně po místnosti. Kladivo. Popadl ho a napřáhl se. Nepraštil. Kočka sebou házela, asi by se netrefil. Chvíli váhal. Musel to udělat. Ať už se netrápí. Vší silou udeřil a zasáhl. Přímo do hlavy. Pan Vávra na ten hnus už nezapomene. Kočce totiž doslova vylezly oči z důlku, přestala sebou zmítat, z uší jí tekla krev. Mrtvá však nebyla. Chroptěla a panu Vávrovi se zdálo, že ho pozoruje očima, které byly pryč ze svých jamek. Udělalo se mu ještě víc zle, ale neztratil rozvahu a ještě několikrát silně praštil. Konečně. Pan Vávra položil kladivo vedle kočky. Nemohl se na ní dívat. Cos to jenom udělal, ty vole! Ta krev asi nepůjde vyprat! Během pár vteřin si srovnal v hlavě další počínání. Převlíknout se, kočku dát do igelitové tašky, někde ji vyhodit, omýt kladivo, kolo, uklidit sklep. Příští týden ho bude muset  vymalovat. Do prdele!

A pan Vávra to taky všechno přesně tak udělal.

Od té „nepříjemnosti“ uběhl týden. Sklep byl vymalovaný, torzo kočky strčené do tašky  skončilo v kontejneru, drahý nový cyklistický oděv a boty vyhodil pan Vávra do popelnice jiné, z opatrnosti. Vše bylo ve starých kolejích. Přes týden pan Vávra uzavřel pár úvěrů, zavtipkoval s kolegy, sousedy, číšníky. Vše však úplně stejné nebylo. Pan Vávra neměl dobré spaní. Zdálo se mu o mamince, tahající si oči z důlků. Zdálo se mu o  kočce sedící v rohu ložnice. Pan Vávra dokonce nemohl ani onanovat. Samohana se mu nedařila, protože do jeho představ se vždy vloudila mourovatá kočka s rozmlácenou hlavou.

To přejde, utišoval se. Udělal jsi, co jsi musel. Koupil morčeti dražší krmení a větší klec.

Pan Vávra měl zase pravdu, přešlo to. Po třech týdnech byly zlé sny tatam, onanie šla jako po másle, morče žíznivě vyhlíželo z nové klece. Pan Vávra hodil za hlavu všechnu tíseň.

 

Ten den byla krásná, teplá červnová neděle. Pan Vávra měl nový  oblek i boty. Obojí koupil v jiném sportu než ten minulý dres. Těšil se na projížďku, na oslňování, na vyvolanou závist.

Hvízdaje si, scházel schody ke sklepu. Žádné kočky, žádné drama, žádný stres, pohoda. Před barákem elegantně osedlal svého „leštěného durala“ a vyrazil na předváděcí jízdu okolím.

Za městem ho však čekalo překvapení. Právě přemýšlel kde se otočí a do jaký hospůdky, že si pojede dát jedno pivíčko, když mu za takovou malou, i když příkrou a nepřehlednou zatáčkou pod kolo vběhla, světe div se, kočka. Pan Vávra jel zrovínka s kopce, takže nejel nejpomaleji. V každém případě jezdecká rutina pěstovaná právě asi 25 minut nestačila na zvládnutí malé myšky, tedy běžného silničního manévru. Navíc si nešťastný pan Vávra popletl brzdy. Samotné přejetí kočky by neskončilo až tak tragicky, ale důrazný stisk „přední“ katapultoval zaskočeného Vávru před zaseknuvší se bycikl. Let nebyl dlouhý, přesto stačil na zlomeninu klíční kosti. Do prdele! Pan Vávra vyskočil, vrhnul zlostný pohled na prchající, pokulhávající kočku, ale hlavně kvapným pohledem zkontroloval, zda není pozorován nějakým zákeřně náhodným divákem. Nikoho neviděl. Zranění bolelo. To chce klid. Musím rychle pryč ze silnice, jsem za zatáčkou. Slyšel přijíždět auto. To né! Vždyť přejede to kolo, nemůže ho asi vidět! Pan Vávra se v mžiku třemi opičími skoky přiblížil zpět ke svému poškrábanému miláčkovi. Právě ve chvíli, kdy ho s bolestí zvedal a zároveň tlačil ke strouze, už bylo pozdě. Modré Felicii se nechtělo čekat. Zastavila se, až když už byl pan Vávra zase ve vzduchu. Tentokrát letěl o něco dál a dokonce si dovolil pár parádiček. Valenta hadr. To vše se seběhlo strašně rychle. Od přejetí kočky neuběhla ani celá minuta. Řidič Felície celý bledý vystoupil, krátce obhlídl zničený „předek“ a běžel k ležícímu panu Vávrovi. Nebyl to vůbec hezký pohled. Ježišmarjááá. Do prdele. Pan Vávra neměl boty, neměl ani helmu. Co se ale šoférovi modré feldy nelíbilo daleko víc, byla poloha v jaké pan Vávra setrvával. Pravou nohu měl pod zády, levou rukou podivně zkroucenou jakoby ukazoval do zelené trávy, do nedalekého bezpečí. Z přeraženého nosu se řinul potůček krve, obličej i noha která byla vidět byly neskutečně odřené. Řidič neváhal, a ačkoli mu nebylo nejlépe, zůstal duchaplný. Rozhlídl se. Nikde nikdo. Rychle doběhl k autu, naskočil, obejel opatrně pana Vávru. A jel - pryč. Stejně už je asi mrtvej.

Pan Vávra ležel v bezvědomí, s frakturou pánve, kyčle, levé ruky, nosu, lícní kosti a  hned nadvakrát pravé nohy. Ptáci zpívali, vůbec jim to nevadilo. Ani to, že pan Vávra nemá boty.

Pokroucené kolo leželo v nedaleké trávě, po řidítku lezla malinká beruška. Pan Vávra byl ještě pořád na silnici. Za zatáčkou. I když  přeci jenom poodlétl o kus dál, o bezpečném místě se mluvit nedalo. Druhé projíždějící auto stačilo zabrzdit aspoň tak, že panu Vávrovi přejelo jen levou nohu. Majitel zelené Fabie však neujel. Nemohl, nejel sám, měl „svědka“ - stopařku. Do prdele! Zavolal záchranku. A ta pana Vávru opravdu zachránila.

V nemocnici strávil třináct měsíců. Nikdy na to nezapomene. Všudypřítomná bolest, líné sestřičky(ne všechny), vzteklé že mají práci jakou mají, doktoři coby novodobá arogantní šlechta. A do toho ty kočičí sny.

Z našeho pana Vávry se stal uživatel plného invalidního důchodu. Berlí se už nikdy nezbaví.

Jednu bitvu však vyhrál na plné čáře. Protože nikoho nepoprosil o péči, morče chcíplo žízní čtvrtý den po nehodě. Pan Vávra s velký sebezapřením „odklidil“ ten hnus, vyplencal celý osvěžovač vzduchu a poprosil paní Sedláčkovou o úklid. Paní Sedláčková byla hodná a „všímavá“ sousedka. Příležitosti k prozkoumání bytu toho starého bručouna se chopila se vší vervou. I zželelo se jí pana Vávry. Aby nebyl sám darovala mu malé roztomilé koťátko. Vždyť ona má koček dost, i když minulý rok ta nejmilejší mourovatá utekla, coby pro pana Vávru neudělala. A to kotě už umí i na písek. Pan Vávra se na odmítnutí nezmohl, jako tenkrát s tím morčetem…co by tomu  řekla maminka?…



Poznámky k tomuto příspěvku
Emmet_RAY (Občasný) - 9.3.2006 > je to slušný text, ale osobně moc nemusím, když z povídky dýchá "společenská angažovanost" - ostatně proto jsem nikdy neměl rád Nerudu

nebudu ti vyčítat, že se to jen těžko vyrovná Renčovu Hlídači - to by bylo asi trochu nefér

takže jediná faktická výtka je to přílišné poskakování se zlomenou klíční kostí
Body: 5
<reagovat 
Marek Černý (Občasný) - 9.3.2006 > Díky za kritiku. Společenskou angažovanost nesnášim. Je pro mne dost podstatné a možná poučující, že to na někoho může takhle působit. "Hlídače" sem nečet, asi to napravím. Bohužel neznám ani Nerudovu tvorbu - moje ostuda. Ta "klíční kost" je asi fakt moc americká. Ještě jednou dík.
<reagovat 
Bell (Občasný) - 9.3.2006 > Líbí - mě to ani nepřipadá "společensky angažované" - ale co čtenář to jiný názor. Jo četlo se to dobře.
Body: 5
<reagovat 
Rawen (Občasný) - 10.3.2006 > no snad to není útok na mou osobu :)
<reagovat 
Rawen (Občasný) - 10.3.2006 > mimochodem kdyby něco tak já jsem pan Vávra a paní Sedláčková je má studijní referentka :)
<reagovat 
 Marek Černý (Občasný) - 10.3.2006 > Rawen> Tak to je teda gol! Pozor na kočky...
<reagovat 
zirael (Občasný) - 17.3.2006 >
Body: 3
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + dvě ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)   Nepublikovat mimo Totem.cz  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter